Někteří z nás měli všechny pátky za poslední tři měsíce naplánované dopředu. A byl to luxus. Vůbec není k zahození, že nemusíte celý pracovní týden vehementně přemýšlet nad tím, jakým způsobem páteční večer strávíte. Ale tomu je konec.

Po třech měsících, kdy jste měli každý pátek zcela jasno, opět nastanou situace, kdy po úporném pětidenním moření se v sadistické příspěvkové organizaci ze zoufalství zůstanete doma.

V sobotu 27. prosince proběhl v Domě kultury závěrečný věneček začátečnických tanečních kurzů pro mládež pořádaných manžely Rottenbornovými. Věneček byl zahájen v 6 hodin večer velkolepým nástupem kurzistů na několikrát se opakující píseň When you believe, nazpívanou dvěma krásnými hlasy patřícími Whitney Houston a Mariah Carey. Po zbytek večera doprovázel kurzisty vynikající orchestr Muzikus. Sál byl naplněný rodiči, přáteli a prostými přihlížejícími k prasknutí, tudíž neměli tanečníci zrovna nejoptimálnější podmínky k prezentaci svých neskonalých talentů. Přesto, jak je zvykem, nešetřil Jenda Rottenborn chválou. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že si rodiče Věneček užívali stejně intenzivně jako jejich rozkošné ratolesti.

Ve chvíli, kdy jsem byla unavená a vydýchávala se na hranici tanečního parketu a místa vyhrazeného pro tiché pozorovatele, byl díkybohu vyhlášen rodičovský okamžik, kdy se vzrušení zákonní zástupci chopili s šílenými výrazy v očích svých nevinných dětských obětí a s nesmírným odhodláním v duši se rozhodli své či potomkovo taneční dovednosti za jakýchkoliv okolností zdokonalit. Tudíž jsem tuto výjimečnou podívanou měla přímo před nosem. Bohužel, nenašla jsem v naší krásné řeči výraz, který by radost vyzařující z rodičovských tváří vystihl dokonale.

Tím chci poukázat na fakt, že absolvováním tanečních kurzů jsme neprospěli jen sobě samým – každý pátek jsme dostali možnost být se svými přáteli, seznámili jsme se s lidmi novými, rozšířili jsme své obzory v umění správného chování a především jsme zaplnili jednu prázdnou příčku základními znalostmi taneční sféry v širokém spektru našich schopností. A ať chceme nebo ne, udělali jsme tím naším rodičům velkou radost. Možná jde o rodinné důvody, zachování tradic nebo o to, že se věnujeme tak ušlechtilé zábavě jako je tanec. Třeba jsou rádi, už jen proto, že v pátek večer odejdeme z domu a necháme jim tak pár vzácných chvilek pro sebe. Jsou na nás prostě svým způsobem hrdí. A ti nejlepší z nich si pro jednou nádobí ze stolu sklidili sami.

No, věneček se jistě každému líbil, ale určitě nebude na škodu, když se zmíním i o intenzivní dřině, která mu předcházela.

Lekcí bylo celkem deset, z toho dvě prodloužené, které se odehrály v Domě kultury. Klasická lekce probíhala v Národním domě a trvala zhruba hodinu a půl, prodloužená hodiny tři (nechť nohy děvčat odpočívají v pokoji).

Tanců jsme se naučili tuším 12, a to: waltz, tango, valčík, slowfox a quickstep, sambu, chachu, rumbu, jive, blues, polku a rock’n'roll, seznámeni jsme byli i s klasickou mazurkou a prapodivným country. Je dost možné, že jsme toho tancovali víc, ale to jsem buď chyběla, nebo jsem dělala, že mám vyvrknutý kotník.

Na lekcích byla neuvěřitelná legrace. Nové kroky předcvičovali jak pan a paní R. tak jejich mladí sympatičtí pomocníci, tudíž jsme si mohli vybrat, na koho budeme koukat, což má značné výhody.

Musím podotknout, že taneční lekce jsou mimo jiné také dokonalou příležitostí k projevení vzácného citu pro módu a vkus, originalitu a jedinečnost. Pro dívku neexistuje lahodnější pocit, než ten, který zažívá při oblékání krásných šatů, vlastně i jen šatů. Nevím o žádné dívce, která by v tanečních vysloveně hastrošila. Ale vím o dívkách, které měly šaty velmi originální, a člověk se nad nimi zkrátka musel pozastavit. Některé si je speciálně pro tuto příležitost nechaly ušít.

I klukům to slušelo. Zavedla bych školní uniformy, ale jen pro může. Je to sexy.

Myslím, že už není dál o čem psát. Ti kdo v tanečních byli, jistě ví, že je to neskutečně krásná zkušenost na kterou budou vždy v dobrém vzpomínat. Ti kdo neokusili, těm to člověk jen tak nevysvětlí. Zažít by to měl každý. Proto o tom nepřemýšlejte a hned, jak to bude možné, se přihlašte. Určitě toho nebudete litovat. Stačí se podívat pod dojemné černobílé fotografie na FaceBooku a přečíst si komentáře nadšených absolventů:
Klárka Hladíková Asi půjdu příští rok znova… :D Přidá se někdo? :D
Honza Holub Já se také přidávám.. ;) Už teď se těším. :D
Mára Baba Kolář Taky jdem. :)

A to je jen zlomek. Až uvidíte fotografie, pochopíte.

Možná se k Vám už dostala informace, že kurzy budou příští rok probíhat pouze v Děčíně, ale díky velkému zájmu ze strany letošních absolventů všichni doufáme, že se takové chyby manželé R. nedopustí.

Hned jak to bude možné, přidáme i co největší počet fotografií – některé z nich opravdu stojí za to. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>